Středa 17. 6. 2015
Vypadá to, že včerejší večerní pohovor o pestrosti stravy slavil úspěch, protože děti měly ke snídani i kukuřičné lupínky a jásaly tak, že by si toho nevšimla jen mrtvola :-). Tak snad to vydrží.
Dopoledne jsme psali deníčky za uplynulé dva dny a zaznamenávali bodíky k jednotlivým rolím. Potom jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna s paní učitelkou trénovala uzlování (liščí a lodní smyčka, ambulantní a rybářská spojka) a druhá s Bárou základy zdravovědy (jak ošetřit odřeninu, říznutí, popáleninu, přisáté klíště, ...). Před střídáním jsme si dali vybiku všichni proti všem a do oběda jsme to stihli.
Dneska to bylo bez poledního klidu, protože už v půl třetí jsme byli očekávání v lanovém parku v Rokytnici. Vzdušnou čarou cca 300 metrů někde pod kopcem. Tak jsme vzali techniku (tablet) a vydali se skoro přímou čarou na cestu. Obešli jsme ohradu pro ovce, čímž jsme si sice zašli, ale zase si zaváleli sudy na zarostlé sjezdovce. Paní pod kopcem se to moc nelíbilo, ale když jsme ji požádali o radu, kudy se dostaneme k cíli naší cesty, na všechno špatné zapomněla.
U lanového parku už na nás čekal instruktor Honza, po chvíli dorazila i slečna Káťa. Oba dva byli velice milí, vstřícní a hlavně dokonalí profíci. Kdekoliv a kdykoliv bylo potřeba (a že bylo), podali pomocnou ruku. Děti si mohly vybrat, zda se na lana vydat nebo ne. Všichni se rozhodli, že to zkusí. Jakmile jsme byli skoro všichni navlečeni do sedáků, proběhla velice důkladná instruktáž a pak trénink "na sucho". Kdo nezvládl, musel znovu a znovu, jinak se nemohl na překážky vypravit.
A pak už to vypuklo! Na každého čekalo 14 různě obtížných lanových překážek. Někteří si poradili sami, jiní se necítili úplně bezpečně a potřebovali menší či velmi výraznou pomoc. Ale nikdo to nevzdal! Všichni se se svým strachem a klepajícíma se nohama poprali se ctí a na závěr si sjeli 75 m dlouhou lanovku. Byl to pro všechny neuvěřitelný zážitek. Ani paní učitelka s Bárou se nedaly zahanbit a i ony dokázaly projít celou trasu. Mnoho dětí vyžadovalo akci opakovat, takže jim paní učitelka poradila, aby sem o prázdninách vzaly rodiče :-).
Návrat do penzionu byl veden mnohaprocentním stoupáním přímo vzhůru do kopce (ještě že tudy jsme nešli dolů, to by dobře nedopadlo), ale protože byl výstup podán jako zkouška pro roli bojovníka, nikdo ani nefňuknul. Vyšli jsme z lesa a objevili se na louce proti penzionu.
Před večeří nás čekala zkouška ranhojiče (měli jsme prokázat, kolik jsme si toho zapamatovali o ošetřování ran), a tvůrce (kolik uzlů dokážeme sami uvázat a pojmenovat. Následovala chvilka volna a pak už jsme se pustili do rozdělání ohně, opékání buřtíků a zpívání písniček. Vypadalo to, že si všichni pochutnali. Naučili jsme prvňáky písničku o mravencích a domluvili se na přípravě zítřejší pěvecko - taneční soutěže. Pak už jen mytí, zuby a dobrou noc.
